Schizofrenie

Schizofrenie je rozšířené psychické onemocnění, v současnosti uspokojivě léčitelné. Souvisí s poruchou myšlení, vnímání a jednání. Někdy se o něm mluví také jako o Bleulerově chorobě.

Několik historických souvislostí

Pojem schizofrenie, z řeckého schizo, tedy „štěpit“ a phren, bránice jako „sídlo duše“, „mysl“; znamená rozštěpení mysli. Termín zavedl do medicíny v roce 1911 zurišský profesor psychiatrie Eugen Bleuler, proto ji nazýváme také Bleulerovou chorobou. Tento lékař nadefinoval stav, při kterém je charakteristické rozštěpení základních psychických procesů, tedy myšlení, vnímání a jednání.

Daniel Paul Schreber byl asi prvním pacientem, kdo popsal své halucinace v knize Paměti nervově nemocného z roku 1903. Později knihu analyzoval i Sigmund Freud. Schreber popisuje „vjemy paprsků“: „...takhle mi je už jednou nepochybně zřejmé, že Bůh se mnou mluví prostřednictvím slunce a že prostřednictvím něj i tvoří a dělá zázraky. Celé množství božích nervů nebo paprsků si lze představit jako masu jednotlivých bodů rozptýlených po celém vesmíru – samozřejmě ještě mnohem vzdálenějších než nejvzdálenější vesmírná tělesa, která můžeme pozorovat našimi nejostřejšími dalekohledy – respektive vyplňujících celý prostor.“

Náhledy na samotné onemocnění se postupně formovaly až do dnešních dnů. Někteří autoři jej řádně zadefinovali, jiní se pokoušeli o přesné pochopení příčiny vzniku schizofrenie. Svůj významný vklad měl Emil Kraepelin, který v jeho době vydal Učebnici psychiatrie z roku 1899, kde se věnuje také onemocnění Demence praecox. Tento výraz pro schizofrenii se již v současnosti nepoužívá, jeví se jako ne zcela přesný a spíše nevhodný. Adolf Meyer prosazoval teorii, že onemocnění je způsobeno životní situací nemocného a mluvil o určité reakci na tuto situaci. Langfeldt zase rozlišil pravou schizofrenii od onemocnění projevy podobného schizofrenii. Kurt Schneider poté zadělil jednotlivé příznaky.

Charakteristika a rozdělení schizofrenie

Schizofrenie je psychotická porucha projevující se poruchami myšlení, emotivity, jednání a osobnosti. Vyskytuje se u 1% populace a je rozšířena celosvětově. Začíná se obyčejně v mladém věku. Jedná se o uspokojivě léčitelné onemocnění, které má ovšem sklon k dlouhotrvajícímu průběhu a obecně spíše nepříznivou prognózu. Nemoc často trvá celý život.

Je typická vyšším výskytem sociálního stažení, poruchami ve vývoji psychomotoriky. Může dojít ke zhoršení adaptace a projevení se problémového chování, včetně sklonu k rozvoji závislosti na návykových látkách, či příchylnosti k různým sektám během kritických let dospívání.

Někdy je typicky zvýšený zájem o tělesné prožívání a obavné sledování tělesných funkcí. Přítomny bývají rozlady, sklíčenost a nepřiměřená existenční úzkost. Ta se zvykne projevit například tehdy, když má dítě jít do vyššího školního stupně nebo při jiné důležité změně životních okolností. Často souvisí s náhlou změnou pacientovy situace. Změny chování se mohou objevit i v rámci období puberty. Nadměrná hloubavost nad smyslem života, velké otázky k bytí, zájem o okultní a nedostupné oblasti intelektuálního života. Přecitlivělost bývá někdy spojena s podrážděností. Je zde typické magické a symbolické myšlení.

V jednoduchosti se dá na tuto nemoc pohlížet jako na stav, kdy je nerovnováha některých látek v mozku. Lékaři pak rozlišují skupinu pozitivních a negativních příznaků. K těm pozitivním patří halucinace, bludy, iluze, bizarní chování; k negativním citová oploštěnost, nevýpravné myšlení, snížená aktivita, sociální staženost, porucha pozornosti a jiné. Pokud je pacient dlouhodobě léčen, ve většině případů mu léky pomáhají do té míry, že nemá vidiny, neslyší hlasy a jeho mysl není plná přeludů. I negativní příznaky lze ovlivnit terapeuticky; pacient díky léčbě tedy může plnohodnotně žít.

Schizofrenie nejčastěji přichází ve formě psychotických atáků, které bez léčby nezvyknou spontánně ustoupit. Znamená to, že pokud je nemocný v léčbě, nemoc ustupuje do té míry, že v některých případech je možné jeho úplné zařazení do běžného života. Při porušení léčebného režimu je zde sklon k opětovnému propuknutí pozitivních příznaků.

Jednotlivé formy schizofrenie:

• Paranoidní schizofrenie - nejčastější typ schizofrenie; dominují u ní bludy a halucinace
• Simplexní schizofrenie - v popředí stojí zanedbávání povinností, ztráta zájmů, citová opuštěnost, nezájem o kontakt s ostatními lidmi
• Hebefrenní schizofrenie - poruchy sociálních vztahů, chování, netaktní chování až hrubost, pseudofilozofování
• Katatonická schizofrenie - neklid až agitovanost, přítomnost tzv. katatonních příznaků; například nástavy
• Reziduální schizofrenie - dlouhotrvající stadium schizofrenie, je spojena s poruchou osobnosti
• Nediferencovaná schizofrenie - jiná, nesplňující projevy předchozích jednotek

U paranoidní formy onemocnění dominují takové obsahy v myšlení, které souvisejí se vztahovačností. Pacient je často přesvědčen, že se jiní vůči němu dohodli, pomlouvají ho, šeptají si o něm. Může mít i jiné projevy, například přesvědčení, že je nějak tělesně nemocný, případně vidí věci, které neexistují. Poměrně častými jsou pocity pronásledování, někdy jsou přidruženy i „hlasy v hlavě“, které se například pacientovi vysmívají. Bludy zahrnují pevné přesvědčení o věcech, které nejsou pravdivé. Pacienti trpící schizofrenií ztrácejí kontakt s realitou.

Při hledání diagnózy psychických poruch je důležité si uvědomit, že existuje několik faktorů, které k nim mohou vést a také, že nemocí tzv. „schizofrenního spektra“ existuje kromě samotné schizofrenie více typů. Někdy se příznaky překrývají i s jinými obtížemi, jako například změnami nálady.

Příčiny schizofrenie

Na vzniku schizofrenie se podílí několik skupin faktorů; biologické, psychologické a sociální. Rozhodující roli zde má pravděpodobně vrozená, geneticky přenášená dispozice. Nemoc se často vyskytuje v rodinách, i v prvostupňovém příbuzenství. Podle některých autorů mohou k onemocnění vést některé virové infekce a také se může jednat o následek předporodních a porodních komplikací. Na stavu by mohly mít odraz i různé vývojové poruchy.

Z tělesných faktorů se udává přímý souvislost s poruchami imunitního systému, jakož i snížené produkce estrogenů.

Z psychických faktorů jsou to psychická traumata, konflikty, stres, porucha vztahů a chování v rámci rodin a abnormální komunikace v rodinách. Udává se, že přílišné kritizování, navozené pocity viny či chladný citový vztah mohou přispět k rozvoji schizofrenie. Užívání psychoaktivních látek se také dává do souvisu se vznikem této nemoci.

O schizofrenii hovoříme jako o endogenním onemocnění, které vzniká přímo v člověku. Vnější faktory jej mohou potencovat a komplikovat.

Příznaky a průběh schizofrenie

Jak bylo zmíněno výše v textu, příznaky lze rozdělit na pozitivní a negativní. Také je však možné provést i ucelený přehled příznaků při schizofrenii s důrazem na oblasti duše, u kterých dochází k poruše:

• Poruchy myšlení - příliš abstraktní myšlení, zabíhavé, slévající se, převaha symbolismu v myšlení a jiná specifika; přítomnost bludů, tedy změněných obsahů myšlení
• Poruchy emotivity - chybění očekávaných emočních reakcí či nevypočitatelné emoce; například neočekávané vzplanutí štěstí, vzteku, city jsou často v rozporu
• Poruchy vnímání - sluchové halucinace, odnímání a vysílání myšlenek na dálku, vsouvání cizích myšlenek, hlasy v hlavě
• Poruchy jednání a psychomotoriky – hyperaktivita, nástavy, chorobná váhavost, impulzivní jednání či jednání pod vlivem bludů a halucinací
• Poruchy kritičnosti - pacienti jsou často nekritičtí ke svému okolí, k sobě samým; chybění pocitu nemocnosti
• Poruchy osobnosti - ztráta kontaktu se sebou samým; pocity změněné tváře, očí, časté pozorování v zrcadle, zanedbávání povinností, ztráta zájmu o přátele, lhostejnost, může někdy dojít až k rozpadu osobnosti
• Depresivní příznaky - smutná nálada a smutný obsah myšlení

Diagnostika schizofrenie

Diagnóza se opírá o anamnézu a fyzikální vyšetření. Lékař - psychiatr si cestou sledování pacienta, rozhovoru s ním, i získáním informací od blízkých příbuzných udělá celkový obraz o možném onemocnění. Vyhodnocuje některé osobnostní rysy, všímá si nezvyklých projevů, poptává se na prožívání, náladu, možné změny biorytmu a jiné. Všímá si, jestli není řeč nějak změněna, zastřená. Také přežívání pacienta v rámci komunity či rodiny je zhodnoceno. Někteří pacienti jeví známky přecitlivělosti, jiní jsou naopak citově chladní. Někdy si nemocný sám stěžuje, že je „něco jinak“, případně se lékaři svěří s tím, že slyší, cítí nebo vidí věci, které předtím nepozoroval. Často je u pacientů trpících schizofrenií přítomna neschopnost rozlišit, co je zdravé a co ne. Informace o užívání psychoaktivních látek je také důležitá.

K odlišení schizofrenie od jiných onemocnění se používají některé zobrazovací metody. Při jistých chorobách mozku se totiž mohou vyskytnout i příznaky schizofrenního spektra. PET jako funkční zobrazovací metoda se používá hlavně pro výzkumné účely.

Vyšetření krve je někdy zapotřebí při sledování účinnosti léčby, avšak i jejích nežádoucích účinků. Vyšetření toxikologické může přispět k odlišení schizofrenie od psychóz, které vznikly v přímém souvisu s užíváním nějakých psychoaktivních látek.

Existují také různé dotazníky, díky kterým umí lékař lépe porozumět průběhu onemocnění.

Léčba schizofrenie

Samotná terapie schizofrenie je důležitá jak v akutní fázi, tak i v dlouhodobé. Udržovací celoživotní léčba je nutná. Díky ní může velké procento těchto pacientů žít normální, plnohodnotný život bez příznaků.

Základem terapie je podávání látek ze skupiny antipsychotik (neuroleptik). Tyto léky slouží ke zlepšení intrapsychických pochodů. Snižují bludy, halucinace, přičemž u velkého množství pacientů tyto pozitivní příznaky vymizí úplně. Dochází k postupnému zintegrování myšlení, vnímání, chování. Některá neuroleptika účinkují i ​​na negativní příznaky, což prokazatelně zvyšuje u těchto pacientů schopnost sociálních interakcí, zlepšuje chuť do činnosti, má příznivý vliv na kvalitu života. I přesto, že někteří z těchto pacientů jsou plně odkázáni na pomoc jiných a často i invalidizováni, díky moderní léčbě mohou vést plnohodnotný život.

V některých indikacích se také používá elektrokonvulzivní terapie, tedy léčba elektrošoky.

U jiných projevů je někdy nutné podání i jiných medikamentů. Pokud je zvýšená úzkost, volí lékaři anxiolytickou léčbu, při přidružené depresi se podávají antidepresiva a podobně.

Nežádoucí účinky neuroleptik

Antipsychotická léčba s sebou nese některé nežádoucí účinky. Pacienti přibírají na hmotnosti, mohou mít různé přídatné projevy jako třes končetin, zvýšené slinění nebo sucho v ústech, neklidné nohy či ospalost. Někdy může být přítomen zvýšený útlum či točení hlavy.

Pokud pacienti z nějakého důvodu, například i kvůli přítomnosti nežádoucích účinků přeruší léčbu, hrozí návrat psychózy, což zvyšuje riziko úmrtí pro návrat schizofrenních příznaků. Také neužívání léků vede k častějším hospitalizacím a celkově horšímu průběhu.

Prognóza schizofrenie

Aktivní vyhledávání schizofrenie a časná léčba mohou vést k příznivějšímu průběhu a zlepšení její prognózy. U 22% pacientů byla popsána psychotický epizoda schizofrenie s plnou a trvalou úzdravou. V 35% se ataky, návraty nemoci opakují, s dobrým vymizením příznaků. U 8% pacientů zůstává po epizodě lehký zůstatek. U zbytkových 35% může dojít k narůstání zbytkových příznaků.

Nepříznivá prognóza se spojuje s časným začátkem onemocnění, přítomností negativních příznaků a jinými fenomény. Důležitá je míra sociální adaptace. Pokud onemocnění začne ve vyšším věku, prognóza je příznivější.

Stigma

Stigmatizace je vedlejším jevem souvisejícím se schizofrenií. Podobně jako při jiných duševních poruchách, stále přetrvává ve společnosti jistá nechuť porozumět těmto lidem. Jakoby byli označeni v čele nějakým znamením a patří jen do ústavu; což ovšem není pravda. Ve společnosti často panuje názor, že pacienti trpící schizofrenií jsou neschopní, nevypočitatelní, dokonce nebezpeční; je zřejmé, že i sami pacienti pak cítí křivdu a nedostatek síly čelit osudu i samotné nemoci. Stigma zvyšuje v pacientech strach, bere jim zdravé sebevědomí a brání jejich návratu do práce a společnosti.

I z tohoto důvodu je nutná osvěta, která zlepší vyhlídky nejen těchto pacientů, ale i jejich příbuzných a samotných lékařů. Pacientovi trpícímu schizofrenií, podobně jako jiným pacientům, dobře padne, když si může o problému promluvit jak doma, tak i s přáteli, kteří ho akceptují. I přijetí společností může výrazně zlepšit průběh tohoto onemocnění. Je tedy na nás, jak se k problému stigmatizace sami osobně postavíme.

Zdroje

SCHOTT H. a kol.: Kronika medicíny. Schizofrénia alebo rozštiepenie osobnosti. 1994. Fortuna Print. s.393 [cit. 11.27.2024]. Dostupné z: ISBN 80-7153-081-6

KOLIBÁŠ E., KOŘÍNKOVÁ V.: Schizofrénia a poruchy z jej okruhu. 1998. Asklepios [cit. 11.27.2024]. Dostupné z: ISBN 80-7167-029-4

LIBIGER J.: Psychiatrie. Schizofrenní poruchy. 2002. Tigis. s.341-399 [cit. 11.27.2024]. Dostupné z: ISBN 80-900130-1-5

MAYO CLINIC STAFF: Schizophrenia. 2024. MayoClinic [online] [cit. 11.27.2024]. Dostupné z: https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/schizophrenia/symptoms-causes/syc-20354443