Jak pěstovat ovoce

Pěstování ovocných rostlin a stromů je obtížnější, než si většina lidí na první pohled myslí. Plody potřebují nepřetržitou péči - od prořezávání, hnojení, škůdců a chorob až po sklizeň. Ale s péčí a trochou láskyplné pozornosti vás ovocné stromy či keře odmění skvělými úrodami.

Historie pěstování ovoce

Už starověké populace si všimly, že ovocné stromy a keře mají produkční i okrasné využití. Je zajímavé objevovat různé kroky vývoje pěstování ovoce z minulosti až do současnosti.

Úhledné řady ovocných stromů v sadech jsou poměrně nedávným typem pěstování. Kdysi se nepěstovaly ovocné stromy zvlášť, ale pěstovaly se spolu se zeleninou a okrasnými rostlinami bez rozdílu. Místo, kde se pěstovali, se nazývalo „zahrada“, bylo často obklopeno hradbami a Peršany považováno za téměř nebeské místo.

Zrod zemědělství se datuje do období před 10 000 lety, v takzvaném „úrodném půlměsíci“, zejména v Mezopotámii, ale první pěstování ovocných rostlin bylo identifikováno v Babylonu, jehož visuté zahrady byly považovány za jednu ze sedmi Divů starověkého světa. Tyto zahrady, postavené v roce 590 před Kristem králem Nabuchodonozorem, využívaly na tu dobu systém avantgardního zavlažování, který byl součástí mnoha inovací, které do tohoto sektoru přinesli Babyloňané a Asyřané.

Již staří Řekové byli odborníky na budování zděných zahrad, jejichž hlavní plodinou byly fíky a olivovníky.

U starých Římanů zahradu nazývali „hortus“ a jak bylo ve starověku zvykem, i ve svém interiéru měli ovoce, aromatické rostliny a potraviny. Zahrady, využívané jako místo k odpočinku zkrášlené fontánami a sochami, byly místo toho odděleny od „hortu“.

V západní a střední Evropě pěstování ovoce a zeleniny podporoval Karel Veliký, francouzský král, který panoval v letech 768-812 našeho letopočtu.

Z období středověku stojí za zmínku takzvaná "Papežova zahrada", postavená mezi koncem 12. století a začátkem 13. století. Byla to zemědělská oblast nacházející se v blízkosti papežského sídla s velkou částí vysazenou révou.

Během renesance se ovoce stalo rozšířeným jídlem mezi šlechtou, zejména pokud jde o slavné „Triumfy“ složené z ovocných pyramid podávaných během banketů.

Od konce 16. století se v Evropě začaly rozšiřovat rostliny amerického původu, jako brambory, fazole a rajčata, které se staly téměř okamžitě populárními. To samé se naopak stalo s mnoha evropskými a asijskými rostlinami, které se dostaly na obrovský americký kontinent, zejména těmi nejužitečnějšími pro osadníky.

Od tohoto momentu technické a technologické úspěchy přispěly k vývoji nových zařízení a pokrokových pěstitelských metod, které jsou schopny zaručit velké množství a kvalitu ovocných stromů.

Využití ovoce

Ovoce tvořilo (a neustále tvoří) důležitou součást výživy člověka, doplňovalo a obohacovalo každodenní stravu i sváteční a obřadní jídla. Spadané a nekonzumovatelné ovoce sloužilo k přikrmení dobytka a prasat. Ve vegetačním období lidé konzumovali ovoce v syrovém stavu. V tomto stavu bylo ale jeho skladování náročné, proto aby nehnilo a nekazilo se, začalo ho více způsoby konzervovat. Hospodyně sušily buď celé nebo nakrájené ovoce ve speciálních sušárnách nebo na peci a využívali ho do koláčů či nádivek. Rozdrcené sušené ovoce používaly jako náhradu cukru.

Sušené švestky a jablka používaly k přípravě polévek, sušené hrušky a třešně k přípravě osvěžujících nápojů. Ovoce také zpracovaly do kompotů, marmelády či odšťavňovaly šťávy. Destilováním si vyráběli kořalku. V lidovém léčitelství se ovoce používalo v různých formách jako léčebný prostředek (odvary, sušené na čaj, oleje z pecek).

Všechny tyto způsoby konzervování ovoce se zachovaly dodnes a tak si můžeme ovoce vychutnat v různých podobách i během chladných měsíců.

Vznik odrůd

Lidé dnes chtějí mít všechno dokonalé, velké a krásné – třeba i jablka. Proto pěstitelé šlechtí nové odrůdy ovoce a staré tradiční odrůdy se přestaly pěstovat.

Odrůdy ovocných plodin vznikaly postupným vývojem z původních ovocných druhů. Pěstitelé cíleně vybírali stromy, které plodily lepší ovoce (chutnější, větší) a jejich semena vysévala. Z vzrostlých stromů vybírali opět jen ty nejlepší jedince.

Výsev semen byl v minulosti jediným známým způsobem množení rostlin. Postupem času ale přišli na rychlejší způsoby množení, například zakořeňováním větví - odřezkování, hřížení - ohnutí spodních větviček k zemi a jejich zasypání zeminou. Podstatou uvedených metod množení je vložení nadzemních částí rostliny (větve) do půdy, kde se zakoření.

V pozdějších dobách přistoupili k cílenému křížení vybraných stromů pro získání rostlin s ještě lepšími vlastnostmi plodů a růstu. Rozvinuly se i pokročilejší formy rozmnožování – roubování, očkování. Jedná se o přenos vrubu (část větve) nebo očka (pupen z větve) na jinou rostlinu. Současný proces šlechtění (získávání nových odrůd) spočívá ve vybrání dvou rostlin, které mezi sebou kříží.

V minulosti se v České republice pěstovala hlavně jablka, hrušky švestky, třešně či višně. Dnes, díky změně klimatu na teplejší, můžeme vypěstovat i broskve, meruňky, ale také citron, kiwi, hurmikaki, goji (kustovnice čínská) či fík.

zdroj: maccantivivai.it, ccrjm.cz, vsuo.cz, ludovakultura.sk, ufseeds.com

Pěstování ovoce