Arteriální hypertenze

Charakteristika

Arteriální hypertenze (Hypertensio arterialis, Morbus hypertonicus), lidově "zvýšený krevní tlak", patří mezi nejčastější kardiovaskulární onemocnění. Vyskytuje se přibližně u 30-35% dospělé populace, přičemž častěji u vyšších věkových skupin. Někteří autoři hovoří také o neinfekční epidemii, tedy masově rozšířeném onemocnění.

Je důležité si uvědomit, že arteriální hypertenze významně ovlivňuje nemocnost i úmrtnost obyvatelstva. Existují odhady, podle kterých se až ve 25% míře tato nemoc podepisuje pod každým úmrtím nad 40. rokem života.

Podle doporučení WHO (Světová zdravotnická organizace) z roku 1999 a doporučení ESH (Evropská společnost hypertenze) z roku 2003 se za hypertenzi v dospělosti považuje trvalé zvýšení tlaku krve nad hodnoty 140/90 mmHg (milimetrů rtutě) včetně této hodnoty. Normální, fyziologické hodnoty krevního tlaku jsou přitom 120/80 mmHg.

Při hypertenzi obvykle dochází k současnému zvýšení jak systolického, tak diastolického krevního tlaku. Ve stáří se však často setkáváme jen se zvýšenou hodnotou systolického krevního tlaku, známe pojem izolovaná systolická hypertenze. O systole přitom mluvíme jako o fázi srdečního cyklu, při které dochází ke kontrakci srdeční síně nebo komory a následnému vypuzení krve. V diastole je srdeční sval uvolněný, srdce se plní krví, jedná se o klidové období srdečního cyklu.

Některé historické zajímavosti

Termín esenciální hypertenze zavedl do medicíny německý internista Alfred Erich Frank (1884-1957), čímž chtěl odlišit vysoký krevní tlak bez zjistitelné příčiny od formy hypertenze podmíněné ledvinovým onemocněním. Přesto většina kliniků se i nadále držela teze, že vysoký tlak způsobují onemocnění ledvin.

Rozhodující obrat v rozlišení hypertenze nastal v roce 1923, kdy internista Franz Volhard, působící v Halle, přednesl na vídeňském kongresu vnitřních chorob referát, ve kterém odlišil esenciální hypertenzi jako „červený vysoký tlak“ od sekundární ledvinově podmíněné hypertenze, „bledého vysokého tlaku“. Pojmenování „červená“ a „bledá“ se v současnosti již pokládá za zastaralé a nejčastěji se hovoří o hypertenzi sekundární a esenciální.

V roce 1953 se dostaly na farmaceutický trh první preparáty alkaloidů získaných z rostliny rauwolfia plaziva (Rauwolfia serpentina). Dokáží snížit esenciální krevní tlak a působí i uklidňujícím způsobem jako psychofarmaka. V roce 1930 indičtí vědci upozornili na schopnost látek obsažených v rauwolfii snižovat krevní tlak. Nakonec švýcarští vědci Müller, Schlittner a Bein izolovali z rauwolfie sedativní látku, alkaloid reserpin. Následně měly alkaloidy z této rostliny až výsadní postavení při léčbě vysokého krevního tlaku či psychických onemocnění. V současnosti jej však nahradila jiná léčiva.

Jak vyplývá i z historických souvislostí, arteriální hypertenzi dělíme podle příčin vzniku na:

1. Esenciální, nebo primární hypertenzi - při tomto typu onemocnění neznáme samotnou organickou příčinu vzestupu tlaku krve, postihuje asi 90-95% všech pacientů trpících hypertenzí.
2. Sekundární nebo symptomatická hypertenze - zvýšení tlaku krve je příznakem jiného onemocnění. Pokud je toto onemocnění možné vyléčit, tato hypertenze se také upraví. Výskyt sekundárních hypertenzí je 5-10%.

Příčiny hypertenze

Příčina primární hypertenze není známa. Jsou však některé mechanismy, které se na jejím vzniku podílejí. Jedná se o kombinaci genetických faktorů, vnějších vlivů a poruch vnitřních regulačních mechanismů.

Aby se nemoc projevila, je kromě zděděné vlohy nutné setkat se i s vnějšími faktory prostředí nebo s odchylkou regulace.

Z faktorů vnějšího prostředí se na vzniku onemocnění podepisuje především zvýšený příjem kuchyňské soli, nedostatečný příjem draslíku, vápníku, magnézia. Nadměrný příjem potravy se vznikem obezity je také faktor, který může vést ke vzniku esenciální hypertenze. V literatuře se často skloňuje také nadměrná konzumace alkoholu nebo nadměrný stres, vedoucí k rozvoji tohoto onemocnění.

Z vnitřních regulačních mechanismů jsou důležité události, které souvisejí s určitými hormony a vedou ke zúžení krevního oběhu nebo rozšíření cév. Jistou roli zde hraje i tzv. periferní cévní rezistence, tj. určitý odpor, který kladou cévy. Také se na vzniku hypertenze podílejí odchylky v iontových transportních mechanismech přes buněčnou membránu. Dochází přitom ke zvýšení sodíku a vápníku v buňkách, což má za následek zvýšenou citlivost hladkého svalstva cév na tlakové podněty, a tím i větší pohotovost k zúžení cévy a zvýšení krevního tlaku.

Podle závažnosti onemocnění a orgánových změn dělíme hypertenzi do 3 stadií:

1. Stadium I – zvýšení krevního tlaku bez orgánových změn
2. Stadium II – zvýšení krevního tlaku s orgánovými změnami (zvětšení levé komory srdce, přítomnost usazenin vápníku v aortě, zvýšení kreatininu v séru a podobně)
3. Stadium III – těžké orgánové změny spojené s poruchou jejich funkce, například levostranné srdeční selhání, cévní mozková příhoda, poškození sítnice oka navozené hypertenzí, nedostatečnost ledvin až jejich selhání a jiné

Sekundární hypertenze je důsledkem jiného, ​​primárního onemocnění. Může se jednat o zvýšení tlaku vlivem endokrinních příčin, spojených například s nadprodukcí adrenalinu a noradrenalinu, aldosteronu a jiných hormonálních působků. Jindy vzniká sekundární hypertenze při koarktací aorty, chronickém ledvinovém selhání či zmnožení červených krvinek.

V některých případech vznik hypertenze není zcela jasný,. Týká se to například pozdní těhotenské hypertenze nebo hypertenze spojené s nemocí ledvinových cév, tzv. renovaskulární hypertenze.

Tzv. renální hypertenze vzniká jako následek základního ledvinového onemocnění. Postupně se zrychluje, dochází ke změnám funkce ledvin a změnám v močovém nálezu.

U některých poruch žláz s vnitřní sekrecí, tedy endokrinních, dochází také ke vzniku hypertenze. Speciálně se to týká Connovho syndromu, ale i Cushingovho syndromu nebo nádorového onemocnění- feochromocytomu.

O sekundární, tedy druhotné hypertenzi, hovoříme také v případě užívání některých léků, například kortikosteroidů nebo léků ze skupiny NSAID. Také rostlina lékořice a její extrakty zvyšují krevní tlak. Arteriální hypertenze se vyskytuje i při zneužívání kokainu a nikotinu.

Při nádorech mozku, těžkém poranění hlavy, ochrnutí, syndrom Guillain-barrého či zánětech mozku bývá arteriální hypertenze v různé míře také přítomna.

Příznaky hypertenze

Primární hypertenze je při nižších stádiích často hůře průkazná. Symptomy onemocnění nejsou tak výrazné, někdy i zcela chybí. Asi polovina nemocných neví o tom, že má vyšší krevní tlak a patologické zvýšení krevního tlaku se zjistí náhodně, například při preventivní prohlídce.

Projevy esenciální hypertenze patří:

• Bolest hlavy
• Zaujatost
• Únava
• Bušení srdce
• Tlak na hrudník
• Nesoustředěnost
• Poruchy spánku

Postupně, jak se nemoc rozvíjí, dochází ke zvětšení levé srdeční komory a to se může projevit známkami přetížení. Přidružuje se:

• Dušnost nejprve po námaze, později i v klidu

Se zvyšujícím se krevním tlakem se zvyšuje také riziko ischemické choroby srdeční, plicního edému a náhlé cévní mozkové příhody.

Kdy navštívit lékaře

Vyhledat poskytovatele zdravotní péče je zapotřebí vždy, pokud se objeví některé z výše uvedených příznaků. Je třeba ošetřujícího lékaře informovat o výskytu hypertenzní choroby v rodině i o tom, na jaká jiná onemocnění se léčíme.

Pravidelné preventivní prohlídky jsou klíčem, jak odhalit hypertenzní nemoc včas a předejít tak jejím vážným komplikacím.

Komplikace

Z cévních komplikací arteriální hypertenze je nejčastější urychlení aterosklerózy (kornatění tepen) jak mozkových, tak i periferních a koronárních. Také se spíše může vyskytnout disekující aneurysma aorty.

Změny na očním pozadí jsou také běžné, hlavně při neléčeném vysokém krevním tlaku.

Z neurologických poruch se často objevují tvz. přechodné ischemické mozkové ataky (TIA) spojené s těkavými ochrnutími, neschopností mluvit nebo rozumět mluvenému, výpadky zorného pole, poruchami rovnováhy či typickými cévními příhodami na podkladě krvácení nebo ucpání některé z mozkových tepen.

Poškození cév ledvin má za následek poruchy ve smyslu ztráty bílkovin močí, zvýšení kyseliny močové či projevy chronické renální nedostatečnosti. Neléčená hypertenze je přitom nejčastější příčinou selhání ledvin.

Hypertenzní krize je vážnou komplikací, která může vzniknout v kterékoli fázi hypertenze. Jedná se o náhlý, akutní stav, s výrazným vzestupem diastolického tlaku krve nad hodnoty 130-140 mmHg. To má za následek poškození mozku, sítnice, levostranné srdeční selhání, možnost natržení aorty či ledvinové selhání. Jedná se o naléhavou situaci.

Diagnostika hypertenze

Lékař se zorientuje v problematice pomocí anamnézy a fyzikálního vyšetření. Ke stanovení tlaku krve slouží přístroj, tlakoměr. Měření tlaku krve se provádí pomocí rtuťového nebo digitálního přístroje s manžetou velkou 12,5 centimetru. Ta se umístí na pravé rameno vsedě. Při měření tlaku krve se musí zohlednit i psychické rozpoložení pacienta, měříme po zklidnění. Svou roli zde může sehrát i syndrom bílého pláště, někdy je proto třeba měření zopakovat.

Lékař určí typ hypertenze nejen díky cílené anamnéze, tedy rozpomínání pacienta na rodinné souvisy, ale také díky některým krevním vyšetřením. Kromě krevních minerálů se také zjišťují změny ledvin a další ukazatele.

Podezření na sekundární hypertenzi plyne hlavně ze zvýšených hodnot diastolického krevního tlaku, ale někdy i při změnách na EKG či při nereagování pacienta na některé medikamenty.

V anamnéze se pátrá tedy hlavně po rodinném výskytu onemocnění či úmrtí na kardiovaskulární choroby. Také výskyt ledvinových onemocnění může být směrodatný. Lékař se také informuje na dietní zvyklosti, menstruaci, užívání některých léčiv či zvýšený stres.

Při fyzikálním vyšetření si lékař také všímá celkového vzhledu, který mu může dát informaci o několika onemocněních vedoucích ke zvýšenému krevnímu tlaku. Vyšetření fonendoskopem nad srdeční krajinou a zhodnocení pulsu upřesňují diagnózu. Zvýšená pozornost se věnuje obezitě, se kterou jde často ruku v ruce i metabolický syndrom. Diabetes je také onemocněním, které bývá přidruženo a komplikuje celkový stav pacienta. S hypertenzí se často skloňuje také kornatění tepen.

Pomocné zobrazovací metody se využívají hlavně při zjišťování komplikací arteriální hypertenze. Rentgen, počítačová tomografie a magnetická rezonance, vyšetření očního pozadí či další krevní vyšetření podávají lékaři informace o orgánových změnách.

Léčba hypertenze

Léčba krevního tlaku je individuální. Výzvou je nejen normalizovat krevní tlak, ale také jej udržet v rozmezí fyziologických hodnot dlouhodobě. Tomu poslouží léky ze skupiny antihypertenziv, jinak hypotenziva.

Známe více látek, které snižují, respektive normalizují krevní tlak. Tato léčiva mají často i jiné účinky na kardiovaskulární systém – vedou k rozšíření věnčitých tepen, periferních tepen, mění rychlost frekvence srdečního svalu či zlepšují hemodynamické poměry v oběhu. Z hlavních skupin zmíníme betablokátory, vápníkové blokátory, ACE-inhibitory či sartany, své místo v léčbě vysokého krevního tlaku mají i diuretika, tedy močopudné látky.

Je důležité si uvědomit, že největším léčitelem je iv tomto případě pohyb a správná dieta. Kromě pohybových sportovních aktivit je možné naučit se řadu cviků na kardiovaskulární systém, včetně nácviku správného dýchání. Chůze se jeví jako stále patřičně nedoceněný způsob pohybu, přitom je člověku přirozená a takřka komplexně léčivá. Zařazení pravidelných procházek zlepšuje vitalitu. Oxygenoterapie, tedy dýchání vzduchu s vyšší koncentrací kyslíku, má také blahodárné vlivy na kardiovaskulární systém.

Z dietních opatření v první řadě omezujeme příjem kuchyňské soli. Bylo zjištěno, že trvalé snížení snižuje krevní tlak. Ve vyspělých zemích přijímáme průměrně 3-8 gramů soli denně, přičemž doporučená horní hranice je 5 gramů. Tučné potraviny jsou také problémem, protože tuk může ucpávat cévy, což se projevuje pouze zhoršuje hypertenzi. Ideální volbou je středomořská strava, založená na olivovém oleji, rybách či citrusových plodech. V dietní léčbě se doporučuje zvýšený příjem zeleniny, až 500 gramů denně.

Rostlinná léčba arteriální hypertenze je poměrně hojná. Kromě zmiňované rauwolfie plíživé obsahující reserpin se v minulosti tlak krve léčil výtažky z kakaa. Konkrétně methylxanthin theobromin získaný ze semen Teobroma cacao má příznivý účinek na krevní tlak. Alkaloid papaverin z rostliny Papaver somniferum se podává v kombinaci s jinými látkami. Rostlina barvínek menší obsahuje alkaloid vinkamin, který také působí jako hypotenzivum. Svůj léčivý potenciál má také květ z hlohu a z této rostliny (Crataegus monogyna) je také možné připravit tinkturu. Routa vonní se používá ke zlepšení odolnosti tepenných stěn. Významné antihypertenzní účinky má také kořen česneku kuchyňského.

Zajímavosti

U sportovců závisí, jaký typ sportovní aktivity pacient vykonává. Od toho se odvíjí adaptace kardiovaskulátního systému i krevní tenze. U vzpěračů byly naměřeny velmi vysoké nadhodnoty krevního tlaku, což svědčí pro významnou adaptabilitu kardiovaskulárního systému na nadměrnou fyzickou zátěž.

Zdroje:

SCHOTT H. a kol.: Kronika medicíny. Vysoký krvný tlak bez zistiteľných organických porúch. 1994. Fortuna Print. s.378, 499. [cit. 10.28.2024]. Dostupné z: ISBN 80-7153-081-6

KLENER P. a kol. Vnitřní lékařství. Třetí, přepracované a doplněné vydání. Systémová arteriální hypertenze. 2006. s.237-253. [cit. 10.28.2024]. Dostupné z: ISBN 80-7262-430-X (Galén), ISBN 80-246-1252-6 (Karolinum)

MIKA K.: Fytoterapia z pera lekára. Hypertensio arterialis. 2016. Osveta. s.449-450 [cit. 10.28.2024]. Dostupné z: ISBN 978-80-8063-436-0

ZLATOHLÁVEK L. a kol.: Klinická dietologie a výživa. Esenciální hypertenze podrobněji. 2019. Current Media. s.93 [cit. 10.28.2024]. Dostupné z: ISBN 978-80-88129-44-8