Žaludek obsahuje kyselinu chlorovodíkovou, vysoce korozivní chemickou sloučeninu, která dokáže rozpustit určité kovy. Jejím účelem je vytvořit ideální prostředí pro trávicí enzymy, které rozkládají jídlo a ničí bakterie, a navzdory své dravosti jako kyseliny nepožírá naše vlastní tkáně.

Proč žaludeční kyselina neničí žaludeční tkáň?

Náš vnitřní systém na odstraňování odpadu není zničen vší kyselinou díky hlenu. Hodně, hodně hlenu. Tento hlen se skládá z velkých glykoproteinů známých jako muciny, které mají na sobě připojené molekuly cukru, jako je N-acetylglukosamin a kyselina sialová, které pomáhají, aby byl hlen kluzký a odolný vůči trávení.

Tyto mucíny se pak spojují a vytvářejí v našem žaludku dva druhy hlenu: silnou, lepkavou vrstvu, která zůstává připevněna ke sliznici žaludku, a ředší, gelovitou vrstvu, která klouže kolem. Právě v této řídké vrstvě žijí „dobré bakterie“, které tvoří náš střevní mikrobiom.

Žaludeční kyselina, pokud by měla příležitost, by ráda strávila naše vlastní tkáně. Uvolňují ji parietální buňky, které jsou schovány v záhybech podél sliznice žaludku. Když se vystříkne, má výrazné pH až 0,8 (což je vzhledem k tomu, že 7 je neutrální a 0 je nejkyselejší možné pH, pořádně silné).

Kyselina se smíchá s jinými žaludečními sekrety, takže se ustálí na pH kolem 1-3, uvádí Institut lidské anatomie. Naštěstí všechen ten hlen, který jsme zmínili, působí jako fyzická bariéra, která udržuje kyselinu oddělenou od sliznice žaludku. Kromě vytvoření fyzické bariéry hlen obsahuje také bikarbonát, který dokáže neutralizovat kyselinu. Zní to povědomě? Možná je to proto, že mnoho léků na pálení žáhy obsahuje bikarbonát, protože je tak dobrý ke zklidnění pálení žáhy, když se žaludeční kyselina dostane na místa, kde by neměla být.

zdroj: iflscience.com